Minibulíci z Hrdějovic
Při pátrání po chovatelích a majitelích prvních minibulíků narozených v Česku jsem samozřejmě narazila na některé překvapivé momenty. Například Perla z Těšína nemá nic společného s Českým Těšínem, jak jsem si mylně myslela. Perla z Těšína je totiž z Hrdějovic u Českých Budějovic. A právě Hrdějovice byly na přelomu tisíciletí obcí s neobvykle vysokou koncentrací miniaturních bulteriérů.
V Hrdějovicích se mi nejprve podařilo vyhledat majitelku CHS Perla z Těšína a majitelku fenky Beauty Beghard, paní Jitku Bürgerovou. Požádala jsem ji, zda by i ona zavzpomínala na tehdejší dobu a podělila se o tyto vzpomínky se mnou. Své vzpomínky shrnula paní Jitka Bürgerová takto:
"...Velmi mě potěšil Váš e-mail, ráda Vám o našich psech něco "povím" a samozřejmě fotografie mám - celé album. Vlastně mám schované skoro všechno, průkazy původu i zápisy z výstav...Měli jsme minibulíky dva. Když jsme se rozhodli, že si pořídíme psa, tak jsme věděli, že to bude bulteriér. Chodili jsme po výstavách a na jedné jsme viděli minibulíka asi z Rakouska. Všichni v rodině jsme se shodli, že bulíci jsou nejkrásnější plemeno. Náhodou jsem koupila časopis Pes a tam byl inzerát od paní Hurdálkové. Jenom jsme se jeli na štěně podívat. Vůbec jsme nechtěli začínat s chovem. A domů jsme si vezli Beauty. To nešlo odolat. Beauty byla úžasná fenka. Klidná, hodná, vyrovnaná, trpělivá i k malým dětem. Prostě láskyplný pes. Na výstavách se chovala sebevědomě, jako "dáma". A byla taková "žravá". Tři roky po sobě snědla na zahradě broskev i s peckou a doktor si dělal legraci, že jí tam dá suchý zip, aby jí nemusel pořád párat a sešívat.
A jak Beauty rostla, tak jsme si řekli, že jí zkusíme uchovnit, že je škoda, aby taková pěkná fenka neměla pokračování. Nevím, jak je to dneska, ale tenkrát jsme většinou byli na výstavách s Beauty sami, moc konkurence nebylo a tedy ani žádná rivalita, jak jsem se s tím setkala u jiných plemen. Štěňata jsme měli jenom jednou, bohužel císařským řezem. Otcem byl pes od Hurdálků Bonzo vom Kaiserhof. Jako máma byla Beauty skvělá. Štěně jsme si nenechali, protože v té době jsme již měli doma druhého psa, také minibulíka.
To byl Action Mini Daidalos. Ten byl povahou trošku jiný, takový "kašpar". Oba byli dominantní a občas to mezi nimi jiskřilo. Poté, co štěňata odešla, byla jsem i nadále v kontaktu s rodinu Kurzownik z Polska, kteří si vzali Anju, posílali mi později i fotky štěňat od Anji. My jsme jí říkali Torpi - když byla malá, tak byla takové ušaté torpédo.
Po prvních štěňatech jsme se o další krytí pokoušeli s naším psem Action Mini Daidalos. Nevyšlo to. Tak jsme to nechali být a už jsme to nezkoušeli. Beauty se dožila věku 12-ti let, Action také 12-ti let. I když byl chovný, po něm štěňata nejsou. To je trošku škoda, protože to byl pěkný pes.
Proč jsme s chovem skončili? Bylo to pro mne takové citově náročné, když jsme dávali štěňata z domu. Byla jsem s nimi na "mateřské" a všechny jsem je obrečela. Také není úplně snadné, když končí psí život. Když nám naši psi odešli, uvažovali jsme dalším minibulíkovi. Ale syn už s námi nebydlí, hlídací babička zestárla. My s manželem občas cestujeme, jezdíme na motorce a hlavně chodíme do práce. Pes by byl hodně sám a to nechceme..."
Zdálo by se, že informace o minibulících z Hrdějovic jsou tímto zcela vyčerpány. Avšak v dokumentech, které jsem následně dostala k prostudování od MUDr. Zdeňka Pavlíčka (CHS Doc Sidonius) pro účely napsání článku o počátcích chovu miniaturních bulteriérů v Česku, jsem mimo jiné narazila na kopii rodokmenu psa Carlo Beghard a na něm byl uveden majitel psa s adresou ve stejné vesnici a na stejné ulici jako paní Jitka Bürgerová. Jiné jméno, stejná obec, stejná ulice. Bylo mi jasné, že to nemůže být náhoda a že tuto stopu nemůžu nechat jen tak bez povšimnutí. Zkontaktovala jsem tedy paní Bürgerovou znovu a dověděla se, že tenkrát v jejich ulici bylo dokonce celkem pět minibulíků! Doslova mi spadla čelist. Už vím, jak vzniklo rčení o pěti mouchách a jedné ráně. V době, kdy celkově bylo v Česku minibulíků jen pár, možná jen tolik, že by se dali spočítat na prstech rukou a nohou jednoho člověka, se v jedné vesnici v jedné ulici sešlo pět minibulíků. Kromě Beauty Beghard (č. 13) a Action Mini Daidalos (č. 28), o kterých již hovořila paní Bürgerová, žili tou dobou v Hrdějovicích ještě Best Beghard (č. 11), Carlo Beghard (č. 19) a Billa Doc Sidonius (č. 29). A v době, kdy Beauty měla štěňata, bylo jich v Hrdějovicích vlastně dokonce celkem devět, než se štěňátka rozutekla do nových domovů. Hrdějovice prostě na tehdejší dobu byly obcí s neobvykle vysokou koncentrací minibulíků. Soukromě jsem si obec přejmenovala na Hrděbullice. Získala jsem tedy další kontakty a mohla jsem vyzpovídat i další dvě majitelky jedněch z prvních českých minibulíků, paní Kunzovou, majitelku psa Best Beghard, a posléze i paní Reinovou, majitelku psa Carlo Beghard a fenky Billa Doc Sidonius.
"...Nebudete mi to věřit, ale byla to opravdu náhoda. Vůbec jsme nevěděli, že si Bürgerovi jedou k Hurdálkům pro štěně minibulíka. Oni si vybrali černošku Beauty Beghard a my jejího bratra Best Beghard. Mohli jsme jet pro ně autem společně, kdybychom věděli, že tam taky jedou. O to větší překvapení to pro nás všechny bylo, když jsme se potkali doma při venčení. Vůbec jsme nevěděli, co od toho plemene čekat, ale pokud někdo označuje tyto psy slovem "bojový", tak leda od slova "bojím bojím". Best byl to úžasný pes, poslouchal a byl to velký mazel. Kvůli podkusu jsme se ale rozhodli ho neuchovnit, takže štěňata po něm nejsou. Dožil se 11 let."
"Bürgerovi jsou naši sousedi přes ulici. Když si dovezli domů minibulinku Beauty, okamžitě jsme se do ní zamilovali. Když Beauty rodila, byla jsem u toho a pomáhala jsem štěňátka první týden hlídat. Beauty nás očarovala natolik, že jsme si o rok později než Bürgerovi pořídili ze stejné chovatelské stanice psa Carlo Beghard. Vlastně Carlo a Beauty byli polosourozenci, měli stejnou matku (Atu Beghard). Říkali jsme mu Sam.
O pár let později jsme k němu pořídili ještě od MUDr. Pavlíčka žíhanou fenku s bílými znaky Billa Doc Sidonius, ale říkali jsme ji Terezka. Jak on trpělivě snášel její kousání do noh, když jsme si ji malou dovezli. Oba s námi žili v domě, pořád se chtěli chovat, byli velmi přátelští k lidem. Terezka tedy nemusela slepice a ježky. Oba chodili rádi do lesa a taky to byli skvělí zahradníci, nejraději sbírali jahody. I sousedům. Jednou jim požrali celé dva záhony jahod, až jim z toho oběma bylo špatně. Terezka podhrabala plot, přidržela pletivo a nechala prolézt i Sama. Ona celkově byla větší provokatérka a autorka lumpačin, on byl více flegmatik. Nechal si od ní vzít žrádlo klidně z tlamy. Nedokázali bez sebe žít. Oni nespali vedle sebe, oni spali doslova na sobě. Sam byl juniorským šampionem ČR. Z jedné výstavy si bohužel odnesl špatný zážitek, když se tam jednomu vystavovateli vysmýkl pes z vodítka a zakousl se našemu Samovi do hlavy tak, že mu vykousl kus kůže. Pes byl okamžitě vyloučen z posuzování a náš Sam tenkrát po ošetření hlavy výstavu vyhrál u paní Tiché. Od toho zážitku některé psy samce nemusel. Sam i Terezka byli uchovněni, vyřídili jsme si chovatelskou stanici s názvem von Reinbull, ale štěňátka se nám nikdy nepodařila, ačkoli jsme se o to snažili i za pomoci veterinářů. Sam se dožil 14 let, Terezka 12,5 let. Dalšího bulíčka jsme si už nepořídili, ale za pár let, až budeme v důchodu, se k bulíčkům nebo minibulíčkům určitě chceme vrátit. Jednou bulík, navždy bulík. Už mám vymyšlené i jméno..."Vypadá to tedy, že se minibulíci do Hrdějovic zase vrátí. A nedivila bych se, kdyby měli v rodokmenu někde daleko vzadu zrovna Anju Perla z Těšína narozenou v Hrdějovicích.